Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozhovor s Jaroslavem Špačkem

16. 12. 2007

obránce Chicaga Blackhawks

V osmnácti letech jste debutoval v tehdy ještě československé Extralize. Neměl jste tenkrát spíše chuť zkusit nějakou juniorskou ligu v Kanadě?

Já jsem o Kanadě vůbec nepřemýšlel. Byl jsem rád, že jsem dostal nabídku z Plzně a mohl už jako dorostenec trénovat s prvním mančaftem. Tenkrát ještě tolik mladých hráčů do zámoří neodcházelo.

Vaším domovským klubem byla Škoda Plzeň. Jak Vás mezi sebe přijali místní matadoři jako Ivan Vlček nebo Petr Kořínek?

Ivana Vlčka jsem znal, on pochází od nás z Rokycan. Byl to můj první parťák a hokejově mi dal ze všech nejvíce. Byl to také můj vzor, když jsem se jako kluk chodil dívat na hokej. Hrát s ním byla pro mne velká pocta. Ze začátku to má každý mlaďas těžké, ale když se snaží a má na to hrát, tak mu ostatní vždycky pomůžou a nenechají ho v tom plavat.

Pozoroval jste po vzniku samostatné české Extraligy nějaký rozdíl či změnu v kvalitě soutěže?

Mám pocit, že nám to prospělo, protože ty dlouhé zájezdy třeba do Košic nebo do Trenčína, to nám moc nedalo. Přišli jsme sice o dva, tři špičkové týmy, ale zase alespoň dostali příležitost mladí. Myslím, že se naše Extraliga i trochu zlepšila. Když teď porovnám naší a slovenskou Extraligu, tak musím říct, že naše Extraliga je o hodně lepší než ta jejich.

Co tehdy Plzni nejvíce chybělo k tomu, aby byla v play off více úspěšná?

Měli jsme výbornou partu, ale vždycky jsme vypadli v prvním kole. Byla to trochu smůla. Pokaždé jsme hráli první dva zápasy venku a vždycky přijeli domů se dvěma prohrami. Tento stav se nám pak nikdy nepodařilo otočit. Kdybychom po základní části skončili na lepším místě, tak by jsme třeba začínali doma a možná by to pak vypadalo úplně jinak. Je lepší hrát už od prvního kola play off na čtyři vítězná utkání. Ani jedno mužstvo není nijak zvýhodněno, a když se série dostane např. do pátého zápasu, tak je to zajímavější jak pro hráče, tak pro fanoušky.

Po Vaší individuálně nejúspěšnější domácí sezóně 1996-97 jste odešel hrát do švédské 'Elitserien' (Färjestad). Kdybyste měl porovnat naši a jejich nejvyšší soutěž, jak by to dopadlo?

Já myslím, že naše soutěž je výborná, jedna z nejlepších v Evropě. Říká se, že švédská, finská a česká jsou nejlepší. Švédský hokej je ale trochu jiný, víc se brání. Je tam jiný systém hry, tzv. past ve středním pásmu, takže pro mě jako pro obránce to bylo dobré, že jsem nemusel tolik bruslit. U nás se zase nehraje tolik do těla. V jejich soutěži jsem se více fyzicky připravil na NHL.

Jak těžké bylo přivyknout si na cizí zemi a nový jazyk?

Bylo to hodně těžké. Bylo to moje první zahraniční angažmá a byl jsem tam sám Čech. Hodili mě do vody a plav. V kabině se komunikovalo švédsky. Když mi chtěl trenér něco vysvětlit, musel mluvit anglicky. Postupem času jsem začal stále více rozumět. Jen s mluvením jsem měl potíže, když jsem potřeboval něco říct, mluvil jsem anglicky.

Na ledě se Vám dařilo znamenitě. Byl jste vyhlášen nejlepším obráncem soutěže a klub získal ligové prvenství. Co víc si přát?

Poprvé jsem zažil vítězné play off. Hodně se nám dařilo. Měli jsme dobrý tým a výbornou partu. Hned mě však mezi sebe nevzali. Možná i proto, že rok před tím byli také mistři. Musel jsem je napřed přesvědčit, že tam nejsem jen kvůli penězům, ale že za ně také budu poctivě hrát. Zhruba během čtyř až pěti zápasů se to srovnalo. Později mi sami řekli, že mě tam zpočátku nechtěli, ale pak byli rádi, že mě tam mají. Po sezóně byli dokonce nešťastní, že odcházím.

Tento úspěch byl zřejmě rozhodující pro Váš odchod do NHL...

Po úspěchu na ZOH v Naganu jsem byl draftovaný klubem NHL Floridou Panthers. Je to asi sen každého hráče dostat se do NHL, tak jsem se zabalil a jel jsem.

Neminula Vás tvrdá zkouška na farmě Floridy. Jaká je to zkušenost hrát AHL v klubu New Haven Beast?

Já začal hrát rovnou NHL a o farmě jsem vůbec nepřemýšlel, dařilo se mi a byl jsem přesvědčený, že tam hrát mohu. Kdyby mě poslali rovnou na farmu, tak bych asi nevydržel a vrátil se, kdo ví. Když mě pak poslali do New Havenu, tak jsem si řekl, že to vydržím, protože jsem věděl, že na to mám. Ve smlouvě jsem měl takovou klauzuli, že když budu do 10. ledna hrát na farmě, tak se mohu vrátit do Evropy. Oni to věděli, a tak mě brzy vzali zase zpátky. Od té doby to bylo v pohodě.

Jak jste na Floridě vycházel s trenérem Slavomírem Lenerem? Byl na Vás jako na krajana přísnější?

Když tam máte českého trenéra, musíte hrát dvakrát tak dobře. Nejste ve stejné pozici jako Američané nebo Kanaďané. Neustále musíte dokazovat, že jste lepší než oni, a to, že si tu práci zasloužíte. Když se to tak vezme, tak my jim tu práci vlastně bereme. V Chicagu jsem měl amerického trenéra a všechno bylo v pohodě. Mohl jsem hrát jak jsem chtěl, on to dokonce vyžadoval, a i ostatní kluci se na mě dívali jinak.

Jak těžké bylo přizpůsobení se více kontaktnímu hokeji s neustálými 'hity'?

Co se týče hitů a tvrdosti, tak i ve Švédsku se hraje tvrdý hokej, hodně do těla. Na to jsem byl připravený, ale v NHL se všechny souboje dohrávají. Nekoukají, kde je momentálně puk a hlavně se snaží co nejvíce namydlit protihráče. To byl trochu můj problém. Přišel za mnou trenér a vysvětlili jsme si, co a jak. Já říkal, že nebudu vyhazovat puky slepě o mantinel, ale že je budu rozehrávat na hokejku. Je však pravda, že když se prohrává, tak to musí člověk mydlit hlava nehlava, aby se zavděčil alespoň trenérovi.

Jak se Vám líbilo město Miami?

V Miami jsem byl strašně moc spokojený. Když tam za mnou přijela rodina, tak byli v podstatě jako na dovolené. Mohli chodit k oceánu a tak. Člověk tam prostě nežije jen hokejem, je tam deset dalších aktivit, kterým se může věnovat, např. golf. Hokejová hala je tam celoročně využitá (sport, cirkus, koncert). Na vlastní oči jsem viděl vystoupení Rolling Stones, Depeche Mode, Madonna, Bee Gees.

Můžete nám v krátkosti shrnout své dvouleté působení v klubu Florida Panthers?

Já bych to rozdělil na dva etapy. První rok to bylo takové to oťukávání, poznávání co a jak, a ten druhý rok už bylo všechno v pohodě, perfektní. Hrál jsem s Róbertem Švehlou, rozuměli jsme si, a proto mě dodnes mrzí, že mě tehdy vyměnili.

Vaše první sezóna v NHL byla tou poslední pro legendu světového hokeje Waynea Gretzkyho. Jak na vzájemné souboje vzpomínáte?

Potkat se s Gretzkym na ledě byl ohromný zážitek. Hrál jsem proti němu asi čtyři zápasy. V té době už nebyl tak rychlý, ale ty jeho nahrávky měly vždy oči. Člověk musel obsazovat spíše ty ostatní hráče než se soustředit přímo na něj. V hokejovém myšlení byl o krok dopředu přede všemi. On prostě vždycky věděl, co s pukem udělat. Třeba si jen tak přibrzdil, koukal se při tom úplně jinam a pak to poslal tam kam to nikdo nečekal. To, co dokázal na ledě vymyslet, bylo prostě neuvěřitelné. Až do konce své kariéry byl nejchytřejším hráčem. Právě Gretzkyho Rangers dokázali v play off 1997 vyřadit Floridu ze hry. V jednom zápase dal Wayne tři branky. Dodnes se o tom v Miami hodně mluví.

Po dvanácti zápasech základní časti NHL 2000-01 se uskutečnila Vaše výměna do Chicaga Blackhawks. S jakými pocity jste tuto změnu přijal?

Já se to dozvěděl v jedenáct v noci, když jsem přišel domů. Byl jsem hrozně šokovaný, nic příjemného to nebylo. Hned jsem volal manažerovi Blackhawks a ten mi řekl, že druhý den v poledne letím směr Chicago. Celou noc jsem balil. Příjemné pocity to nebyly, ale když to teď vidím z odstupem času, tak mi to, myslím, hokejově pomohlo. Teď jsem v Chicagu spokojený a už bych nikam jinam nechtěl. Vlastně mě vyměnili za Anderse Erikssona a toho už zase pustili do Toronta, takže si myslím, že si teď na Floridě drbou hlavu, že mě vůbec dávali pryč.

Miami a Chicago jsou ale naprosto rozdílná města...

Je pravda, že počasí v Chicagu je úplně o něčem jiném. Je tam větší zima než na Floridě, ale na druhou stranu je to lepší místo pro mladé lidi, kteří se mají kde bavit. Podle mě je to takový malý New York. Na rozdíl od Miami, kde se žije spíše klidným životem v pomalém tempu, tak v Chicagu je pořád kam chodit, pořád co navštěvovat.

Na vlastní kůži jste zažil prvního oficiálního evropského trenéra v NHL Alpo Suhonena. Jaký byl a jak svoji funkci zvládal? Proč myslíte, že nakonec na svou funkci rezignoval?

Určitě ze zdravotních důvodů. Byl to výborný trenér, ale byl trošku měkký. Občas je potřeba zařvat, seřvat hráče, ale to on nedělal. Všechno řešil spíš filozoficky, domluvou, v klidu. Já myslím, že je někdy lepší hráče seřvat, nebo ho nechat sedět na střídačce, a ono to zapůsobí víc.

Mohl byste srovnat organizaci Panthers s Blackhawks?

Organizačně je to hodně podobné, ale třeba po historické stránce se to srovnávat nedá. Historie Blackhawks je obrovská. Je to jeden ze šesti týmů tzv. 'The Original Six'. Lidé tam hokejem žijí.

Je pravda, že mají v Chicagu nejbouřlivější publikum v NHL?

Je to pravda, akorát že ve staré hale, Chicago Stadium, byl kotel o hodně větší. Stačilo, když přišlo třeba jen jedenáct tisíc lidí a už to byl hukot. Hala byla stavěná do výšky a nebyla tak rozlehlá. Mrzí mě, že jsem si tam nikdy nezahrál. Když jsem do Chicaga přišel, tak už na jejím místě stálo parkoviště. Přál bych si, aby se nám s Blackhawks v budoucnu dařilo, aby lidé opět našli cestu do hlediště.

Během dosavadní kariéry ve dvou klubech NHL jste měl možnost potkat některé hvězdy, např. Pavla Bureho či Tonyho Amonteho. Kdo na Vás zatím udělal největší dojem, jak na ledě, tak mimo něj?

Bývalý kapitán Floridy Panthers Scott Mellanby. To byl výborný chlap. V začátcích mi moc pomohl. Když jsem byl třeba na farmě, tak mi zavolal a řekl mi, abych vydržel. Moc mi to tenkrát pomohlo. On věděl, co je potřeba udělat, když se týmu nedařilo. Byl to jejich kapitán od té doby, co klub Panthers vznikl. Když viděl, že některý z hráčů potřebuje pomoct, byl prvním, který přišel poradit a povzbudit. Myslím, že Panthers udělali velkou chybu, když ho vyměnili do St. Louis.

Z kterého útočníka NHL máte největší obavy?

Určitě Mike Modano, Jarda Jágr, Alexej Kovaljov. Ti všichni mají výbornou techniku hole a jsou úžasně rychlí. I na úzkém kluzišti je velice těžké je zastavit. Člověk se jim musí strašně moc věnovat a mít se na pozoru. Stačí malé zaváhání a už je člověk neubrání.

Na začátku roku jste marodil, protože jste měl zlomenou kost v levém rameni. Jak se Vám to stalo a jak to vypadá v současnosti?

Stalo se to v polovině sezóny, kdy se mi začalo nejvíce dařit. Byla to více méně moje chyba. Myslím, že to byl Shjon Podein z Colorada, který mě narazil na mantinel. Nejdříve já trefil jeho a on mi to pak vracel. Narazil mě na takové ty držáky, co drží plexisklo. Zvedl jsem ruku a blbě se postavil. Má ramenní kost to nevydržela. Šest týdnů jsem nehrál. V té době zlomili Žamnovovi hrtan a můj parťák Mironov musel na operaci se zápěstím. Od té doby šel klub výkonnostně dolů a play off bylo v pytli. Podeinovi nic nevyčítám, takže žádná odveta nebude.

Díky tomu, že se Vaše dosavadní kluby neprosazují do play off, jste měl možnost několikrát reprezentovat ČR na MS. Jak těžké bylo vybojovat zlato v Norsku 1999 a v Německu 2001?

Byly to hrozně těžké šampionáty, které se v lecčems podobaly. V Norsku i Německu jsme měli velký kus štěstí při trestných stříleních. Nepodceňoval bych ani jeden zápas, který jsem na obou šampionátech odehrál. Všech vítězství si hodně cením a obou zlatých medailí si nesmírně vážím.

S jakými pocity vzpomínáte na svůj gól z trestného střílení proti Kanadě, který rozhodl o postupu ČR do finále MS 1999 v Lillehammeru, byla to zatím Vaše životní branka?

Já si myslím, že určitě. Dostal jsem důvěru, tak jsem si jen říkal, že to musím dát. No a naštěstí to tam spadlo.

Oslavil jste ho svérázným způsobem. Bylo to připravené nebo jste si ani neuvědomoval co děláte?

Nic jsem neplánoval, prostě to tak přišlo, ale když jsem pak viděl tu lavinu hráčů, jak se na mě řítí ze střídačky, tak jsem zase rychle vstal, jinak by mě snad rozmačkali.

Pro mnoho diváků bylo možná velkým překvapením, že jste byl jako bek vybrán místo útočníka k rozhodujícímu nájezdu. Někteří si vzpomněli na obránce Raymonda Bourquea, který, ač vynikající střelec, neproměnil svůj nájezd na Dominika Haška v semifinále ZOH 1998 v Naganu. Jak to bylo s tou Vaši volbou, Vy jste si tolik věřil?

Trenér se mě zeptal, jestli jsem připravený a já řekl, že jo. Pak už jsem se jen soustředil na to, jak ho provedu. Při trénincích góly docela dávám, takže jsem se toho nebál.

S největší pravděpodobností budete vybrán do olympijského výběru ČR pro ZOH 2002. Těšíte se a jak reálnou vidíte možnost obhajoby prvního místa z roku 1998?

Těch hráčů připadajících v úvahu je asi čtyřicet a já bych byl hrozně rád, kdybych se na olympiádu vůbec dostal. Bude hlavně záležet na tom, jak bude člověk hrát, a jakou bude mít formu. S obhajobou to ale bude hodně těžké, všichni touží po odvetě. Je jasné, že teď, když máme hodně úspěchů v řadě, budou nám to chtít všichni nandat. Taky záleží na štěstíčku...

Nedávno jste podepsal s Blackhawks novou smlouvu. Jste spokojen, že se to tak brzy povedlo?

Já určitě. Měl jsem pohovor s generálním manažerem a řekl mu, že se nechci nějak hádat, že jsem v Chicagu spokojený, pak jsme se docela dobře dohodli a v pohodě podepsali novou smlouvu. Kvůli bydlení se letos budu do Chicaga vracet o něco dřív, chci kupovat nový byt.

Máte ještě nějaký hokejový sen, který byste si chtěl v průběhu následujících let splnit?

Chtěl bych ještě vyhrát Stanley Cup. Pak už bych měl všechny tři nejdůležitější týmové vítězství co mohu dosáhnout (pozn. redakce: MS, ZOH, Stanley Cup). Doufám, že se mi to s Chicagem podaří.

Tak my Vám v tom držíme palce, ať se Vám daří a děkujeme za rozhovor.